Druhé největší estonské město Tartu se nám nabídlo jako dobrý bod na trase mezi Võsu a Lotyšskem, takže jsme se tam vydali. Cesta busem hezky utíkala, míjeli jsme různé vesnice a nabírali v nich lidi jedoucí do města. Po příjezdu se nám podařilo odložit bágle na nádraží, tak nám bylo hej, stejně jsme ale ze všeho nejdřív museli zkrotit hlad. Nějakým nedopatřením jsme se nejdřív ocitli v nákupním centru, kde jsme jezdili výtahem nahoru a dolů, ale žádnou restauraci jsme nemohli najít. Nakonec jsme zakotvili v příjemné restauraci s dřevěným interiérem hned u nádraží. Již posilněni jsme se vydali do centra a opatřili jsme si brožurku se všemi zajímavostmi ve městě, načež jsme zahájili obhlídku dle průvodce. Brzy jsme však zjistili, že ve městě je neskutečné množství soch a že bychom chtěli vidět možná i něco jiného. :)
Zaujala nás hlavně interaktivní scéna před koncertním domem, dále jsme prošli okolo různých univerzitních zařízení, až jsme dorazili ke zřícenině středověké katedrály, kterou jsme se rozhodli řádně prozkoumat. Byla opravdu skvostná a ve své době byla jednou z nejvyšších staveb Východní Evropy. Součástí katedrály je i muzeum s několika patry zajímavých, interaktivních expozic zaměřených na historii a vědu. My jsme na muzeum bohužel neměli moc času, ale určitě bychom doporučili.
Od katedrály jsme zamířili zpět do centra obdivovat sousoší milenců na hlavním náměstí, no a protože bylo neskutečné horko, osvěžili jsme se zmzlinou a vyrazili směrem k řece. Potkali jsme ještě např. šikmý dům, pak už jsme došli k řece, koupili si u baru mojito a vydali se podél řeky směrem k nádraží. Čekala nás cesta do Valgy.
Valga je město ležící na hranicích Estonska a Lotyšska, trochu něco jako Těšín. My jsme se do tohoto místa vydali, protože se nám krátil čas a chtěli jsme se přiblížit co nejvíce k Lotyšsku. Nakonec z toho byla spousta zážitků. Dorazili jsme sem večer a přes booking jsme si narychlo rezervovali pokoj v místním penzionu. Z nádraží jsme procházeli městečkem, vesměs všude byly šedivé paneláky nebo oprýskané domy a v ulicích mrtvo, jen sem tam lidé pochybného vzezření, až jsme konečně dorazili k penzionu. Honza měl z bookingu instrukci, že má zavolat na nějaké číslo, takže tak učinil a po chvíli se zjevila žena a ta nás zavedla do suterénu penzionu, kde byla obří prádelna. Mě napadlo, že nás tam okradou a zamordujou a už nás nikdo nikdy nenajde. :) Paní vytáhla zápisník a řekla si o platbu v hotovosti, neměla přitom ale na vrácení. Horko těžko jsme nakonec onu částku seskládali dohromady a dostali jsme pokoj. Hurá! Objednali jsme si pokojík s manželskou dvojpostelí, no dostali jsme třílůžkový pokoj, kde projistotu prostřední postel byla zastlaná asi metr do výšky. Jinak byl ten pokoj celý hodně bizarní, ostatně jako celé městečko. To jsme si ještě v noci prošli směrem ke státním hranicím, kde jsme dlouho blbnuli s foťákem ve snaze udělat hraniční selfíčko. Dál jsme ve Valze kromě skupinky místních teenagerů a veselé sochy v temném parčíku nic zajímavého neobjevili. Takzvaně tam zdechl pes a vlastně to tam bylo tak jako pochmurně děsivé. Před spaním jsme si ještě na pokoji pustili místní televizní kanál, kde zrovna dávali estonské chorálové zpěvy, které dokonale doladily atmosféru místa.
Ráno jsme se vydali směrem k vlakovému nádraží s tím, že cestou se stavíme v nějaké kavárničce na snídani. No žádnou otevřenou kavárnu jsme bohužel ani po usilovném hledání nenašli. Na nádraží nás pak čekaly vzrušující okamžiky - podle tabule to totiž vypadalo, že žádný vlak naším směrem odsud totiž nejede! Zachvátila mě lehká panika a pojala jsem podezření, jestli nejsme na špatném nádraží. Situaci vůbec nezlepšilo, že jediné okýnko s informacemi si pro sebe zabral pán, který tam něco řešil snad čtvrt hodiny... čas se nemilosrdně krátil, když konečně přišel Honza na informacích na řadu. Paní v okýnku naštěstí hovořila anglicky a vysvětlila nám, že je zrovna výluka a místo vlaku pojedeme autobusem. Takže to dobře dopadlo a my jsme trckali busem naprosto bizarními cestičkami, protože vždy zajížděl do zastávek vlaku, i když byly někde hluboko v lesích a zpravidla tam ani nikdo nepřistupoval. Tak jsme dojeli až do Cēsisu.
