S vyprávěním o Londýně jdeme do finále, a že poslední den stojí opravdu za zaznamenání!
Ráno posledního dne jsme se rozloučili s naším airbnb ubytovatelem a vyrazili jsme tentokrát do přírodovědného muzea, hlavně kvůli mojí touze vidět opravdické kostry velkých dinosaurů. To jsme se ale těžce přepočítali, protože když jsme dorazili na místo, od hlavního vchodu se linula zakroucená fronta až pomalu do sousední ulice. Totiž ten den byl v Británii státní svátek a my jsme to evidentně špatně načasovali. Každopádně plán B jsme připravený neměli, tak jsme holt vystáli frontu a ocitli jsme se ve vstupní hale muzea. Načež jsme zjistili, že do sekce s dinosaury stálo asi 99 % té fronty, která tedy nebyla jen u vchodu do muzea, ale pokračovala i vevnitř.
To už jsme vzdali a vyrazili jsme na průzkum jiných oddělení a i tak jsme nakonec pár dinosaurů mimo hlavní sekci mohli vidět. Nakonec jsme skončili celkem neplánově v mineralogickém oddělení, v obrovské hale plné vitrín a polic se všemi myslitelnými druhy nerostů. Zaujal nás třeba solidně velký meteorit nebo výstavka diamantů se světelnými efekty. Co mě dál zaujalo v muzeu byly lidi sedící a piknikující na zemi přímo pod vystavenými exponáty.
Z muzea jsme se vydali čekat na MHD bus, který nás měl odvézt už rovnou na Victoria Coach Station a odtud jsme měli objednaným busem dojet na letiště. Ale postupně se plány začaly čím dál víc komplikovat... Takže co se nám všechno vlastně stalo:
-
MHD: Nejdřív jsme zůstali trčet na zastávce u muzea, kde fakt dlouho nic nepřijíždělo. Potom jsme sice konečně nastoupili do nějakého autobusu, ale ten nejel až na naši cílovou stanici, takže jsme se ještě pěkný kousek centrem Londýna prošli. Zrovna to byla nějaký superluxusní čtvrť, kde parkovaly samé extra bouráky. Pořád jsme ale měli velkou časovou rezervu.
-
EasyBus: Dorazili jsme na autobusové nádraží asi tak 30 minut před tím, než nám měl jet náš skvělý a levný Easybus. Čekárna byla už v tu chvíli nacpaná lidma a Easybus si dával na čas. Upozorňuju, že jsme měli celkem asi čtyřhodinovou rezervu. Začalo být pěkně dusno, když konečně autobus přijel a místo toho, aby rychle naložil lidi a šupajdil na letiště, řidič si někam zmizel na pauzičku. Lidi seřazení ve frontě už ztráceli nervy a přes zákaz dohlížejících pracovníků se tlačili směrem k busu a nakonec zcela nekoordinovaně i dovnitř. I my jsme se teda probojovali dovnitř přistaveného autobusu, ale nakonec to bylo jedno, protože se objevil ještě další bus, který nabral ostatní. A tak jsme nakonec vyrazili, asi s hodinou zpoždění o proti plánu.
-
Dopravní kolaps: Jenže daleko jsme nedojeli, město bylo totálně ucpané. Náš šofér si to namířil přímo do epicentra zácpy a za dvě hodiny jsme ujeli možná tak kilometr, pak už to úplně vzdal a na několikátou výzvu pasažérů nás nakonec nechal vystoupit. Většina pasažérů se pak snažila chytit taxíka, včetně nás, ale jak naschvál zrovna nikde v okolí žádný nebyl a když se konečně jeden objevil, řidič jen smutně naznal, že za půl hoďky to na letiště fakt nedá.
-
Wifi: Takže jsme na sklonku večera zůstali trčet uprostřed města, ještě se k nám přidala jedna Češka, která jela tím samým busem na ten samý let. Hodně dlouho jsme se snažili najít nějakou kavárnu s wifi, kde by se dalo sednout a ukout plán. Ale kavárna nebo hospoda nikde, resp. všechny v okolí už měly po zavíračce. Bylo to tak zoufalé, že jsme se snažili připojit se na 10 min. wifi u blbé telefonní budky. Až nakonec jsme našli malý fastfood s wifi vedený nějakýma Polákama (díky bohu za imigranty!). Nakonec jsme našli 3 možnosti, jak se dostat do Prahy. Letět další den, jet další den se StudentAgency a nebo jet v noci s týpkem přes Jízdomat. Rozhodli jsme se kontaktovat týpka z Jízdomatu a to byla další osudová chyba.
-
Jízdomat: Od týpka jsme zjistili, že má sice jen jedno pořádné místo pro spolupasažéra, ale že se jako pár nějak můžeme na to místo nacpat. OK, řekli jsme si, pár hodin nepohodlí snad přežijem a budem díky tomu brzo doma. Týpek nás měl vyzvednout na letišti Heathrow někdy po půlnoci. Na letiště, které obecně moc v oblibě nemáme, jsme teda nespěchali a zapadli jsme ještě do nějaké tradiční krčmy na pivko a pak jsme se teprve metrem vydali na Heathrow. Týpek ale pořád víc a víc odkládal svůj příjezd a hlavně vůbec nekomunikoval. My jsme už padali únavou a když nám napsal o dalším zpoždění, už jsme se na to vy... a spolujízdu s ním jsme zrušili.
-
Letiště: Byli jsme nevyspaní, hladoví a unavení a tak jsem rozhodla, že dalších X hodin v buse SA už nedám a raději vypláznu několik tisíc za novou letenku. Samozřejmě, že jsme se museli ještě z Heathrow přesunout na letiště Gatwick, ale aspoň jsme se v meziletištním autobusu hodinku vyspali. Na Gatwicku jsme čekali zase dalších X hodin, když jsme se pak courali Duty Free zónou se všemi těmi nóbl obchody, připadala jsem si jako největší troska široko daleko. V tom dopoledním letu jsme se nakonec sešli s další asi desítkou Čechů, včetně oné slečny z busu, kteří stejně jako my změškali let kvůli kolapsu dopravy. Někteří z nich se dokonce stihli dostat na poslední chvíli na letiště, ale už nestihli doběhnout na Gate. Takže ti nám přišli jako ještě větší chudáci než my.
Odletěli jsme úspěšně do Prahy a to byl konec našeho londýnského výletu. Perličkou nakonec budiž fakt, že kamarád Míla, který letěl letadlem s námi a na rozdíl od nás utratil asi tak o 2 libry víc za přímý vlak na letiště, samozřejmě let zpátky stihnul naprosto v pohodě a po smskách nám ještě posílal zprávy z letiště, když jsme stáli v zácpě někde u Big Benu. Z toho plyne zásadní ponaučení: nikdy nešetřete za dobré spojení na letiště, přátelé. My už tedy rozhodně šetřit nebudeme!
